Naše druhá cesta do Španělska, tentokrát autem s LPG
Vyjeli jsme s manželem koupit byt ve Španělsku. Plánovali jsme zůstat týden, koupit nemovitost, zaplatit, vyřídit potřebné a jet zpátky.
Jeli jsme Mazdou, na LPG, těšili jsme se, jak ušetříme, když tedy máme to LPG.
Naše cesta začala vesele. Ráno jsem připravila čerstvou, voňavou kávu a nachystala do termosky. Ještě jsme ani nevjeli na dálnici a už jsem ji měla na sobě. Ne, v sobě. Na sobě. Před manželem se mi to podařilo utajit. Nebudu poslouchat jeho hloupé připomínky. U nejbližší benzinky jsem využila možnosti a vystřelila z auta provést důkladnou očistu mé halenky. Do auta jsem se vrátila sice zmáčená, ale víceméně čistá.
Konečně jsem se mohla začít věnovat svému pečlivě připravenému plánu cesty, přes Německo, Francii, na jih Španělska. Je pravdou, že z tohoto vytištěného itineráře jsem byla nešťastná, skora až zoufalá. Protože samé takové vyjeďte výjezdem, pokračujte 7 metrů, držte se vlevo, ujedete 15 metrů, a tak pořád dokola, no, to jsem si říkala, podle toho přece nemůžeme nikam dojet. Asi je nám určeno už do konce života bloudit po Německu, Francii a Španělsku. Snad nás někdy někdo najde. A navíc to LPG, jako by toho nebylo málo. Redukce, nástavce. Asi šest druhů a jestě ty čerpací stanice před všemi dobře schovali. Přesto všechno se nám podařilo, podle plánu, ještě před hranicemi, najít čerpací stanici LPG v Nýřanech, kde měl být a také byl, nejlevnější plyn. Čerpačku se nám podařilo po dlouhém pátrání najít a to v okamžiku, kdy jsme se chtěli již otočit, hledání vzdát a vrátit se zpět na dálnici na Rozvadov. Ještě, že jsem se podívala doprava a zahlédla žluto červené barvy. Nějaké. To by mohla být benzínka. A byla. A dokonce ta, kterou jsme hledali. Takže náš první úspěch.
Na dálnici v Německu jsem zažila příjemný šok, protože můj pečlivě připravený itinerář cesty byl skoro k ničemu. Stačilo jen sledovat dálniční ukazatele na nejbližší město ve směru plánované trasy.
Čerpačka v Německu taky v pohodě, obsluha nám pomohla vybrat vhodný nástavec. Takže, cesta příjemná a navíc bez dálničních poplatků.
Ve Francii to bylo nejhorší. Jeli jsme na Lyon a chtěli přenocovat po cestě. Stále jsem čekala, že podél dálnice u benzínek bude i komplex hotelů a hotýlků, bufetů, apod. Bohužel, připadala jsem si jako na konci světa. Jen parkovací prostory, odpočívadla a čerpací stanice s restauracemi. Hotel jsme našli víceméně náhodou. A ty poplatky za dálnice, to je tedy něco, občas ty automaty nechtěly vzít platební kartu, tak to zkoušíte podruhé, potřetí, pak hledáte jinou a za vámi fronta nespokojených spěchajících řidičů. Dálniční poplatky ve Francii nás stály 1 600,- Kč a cesta vůbec nebyla příjemná, ale zato LPG měli skoro na každé benzínce. Sice drahé, ale bylo.
Španělská dálnice ve směru na Alicante již byla příjemnější. Sice jsme také zaplatili asi 1750,-Kč, ale dálniční ukazatele byly srozumitelnější a nádherná příroda kolem. Nejdříve Pyreneje a potom kolem Valencie do Alicante krásné přírodní scenérie kolem, ani jsem nestačila vše vstřebat. Slíbila jsem sama sobě, že se do těch míst musím někdy vrátit. Ale LPG podél dálnice jsme nenašli, takže jsme jeli na benzín.
Do Torreviejy jsme cestu již znali, takže jsme bez problémů našli adresu, kde jsme měli být ubytování. Bylo ale těžké najít místo k parkování a tak to bude asi celou sezónu. Nejlepší by bylo mít tady i garáž. Lucinka z realitní kanceláře nás už čekala a ubytovala nás v dvouložnicovém bytě za 300,- eur na týden. Naplánovanou schůzku u notáře jsme měli na druhý den, podepsali jsme smlouvu, zaplatili a byt byl náš. Lucinka pak s námi vyřídila všechny další potřebné záležitosti, jako je přihlášení odběru vody, elektřiny, na společenství vlastníků i na finančním úřadě.